Minimální mzda

Minimální mzda představuje nejnižší možnou odměnu za práci, která může být platně sjednána v pracovním poměru u podnikatele (práce na základě pracovní smlouvy mezi podnikatelem a zaměstnancem). Minimální mzda se vztahuje také na dohody o provedení práce či na dohody o pracovní činnosti, protože jde o výkon závislé práce.

Označení minimální mzda však bývá nesprávně používáno i pro případy, kdy zákon vymezuje označení pro nejnižší odměnu za práci jinak.

Především pokud jde o zaměstnance v nepodnikatelské sféře, užívá se označení „nejnižší úroveň zaručené mzdy“, jejíž výše je určena pro několik skupin dle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávaných prací. Každá skupina pak má samostatně určenou zaručenou mzdu. Obsahové vymezení jednotlivých skupin obsahuje nařízení vlády č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví katalog prací a kvalifikační předpoklady a kterým se mění nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů.

Ve veřejných službách a správě (resp. Zjednodušeně, pokud je zaměstnavatelem stát), se uplatňují platové tarify.

Rozdíl mezi mzdou a platem je také v tom, že zatímco plat je vždy určen fixní částkou za měsíc, mzda může být určena i hodinově či úkolově (popř. také jaké měsíční a potom se chová obdobně jako plat a rozdíl v označení je dán tím, kdo je zaměstnavatelem: podnikatel vyplácí mzdu, stát vyplácí plat).

Výše minimální mzdy je stanovena nařízením vlády č. 567/2006 Sb. o minimální mzdě a o nejnižších úrovních zaručené mzdy, ve znění pozdějších předpisů.

Minimální mzda pro pracovníky v první skupině, činí:

• 48,10 Kč za jednu hodinu odpracovanou zaměstnancem, nebo
• 8000 Kč za měsíc – měsíční mzda při pracovní době 40 hodin týdně (je-li sjednán kratší úvazek než 40 hodin týdně, minimální mzda se poměrně sníží).

Minimální mzda (a všechny ostatní formy nejnižší zákonné odměny za práci) má dvě funkce, kterými působí na zaměstnance a na zaměstnavatele:

• Funkce sociálně-ochranná především má zajistit zaměstnanci určitou hmotnou spotřebu. Na straně zaměstnavatele má minimální mzda bránit neúměrně nízké ceně práce a to i s ohledem na zahraniční pracovníky, kteří mohou mít nižší mzdové požadavky.
• Funkce ekonomicko-kriteriální představuje motivační aspekt minimální mzdy, kdy je cílem přimět občany k práci a získávat odměnu za práci, která bude atraktivnější než příjmy ze sociálních dávek. Tato funkce je výrazně podmíněna vzájemným nastavením minimální mzdy a reálně dosažitelných příjmů ze sociálního systému státu – je-li rozdíl malý, minimální mzda k práci nemotivuje, neboť občan musí vynaložit (podle jeho úsudku) nepřiměřené úsilí na to, aby získal relativně malý benefit. Jinými slovy, nekteří si mohou říci, že je lepší „sedět doma“ a pobírat 7 000 Kč na sociálních dávkách, než aby museli denně vstávat a cestovat za prací, kde by si vydělali 8 000 Kč.

Nutno dodat, že minimální mzda má také svoje odpůrce, kdy hlavním argumentem je, že zaměstnanci s velice nízkou kvalifikací, které musí zaměstnavatel zaměstnat za minimální mzdu, jsou pro zaměstnavatele za takových okolností příliš drazí, protože „nevydělají ani na svoji výplatu“. Pak je pro zaměstnavatele ekonomičtější nízko kvalifikovanou osobu vůbec nezaměstnávat, což vede k tomu, že se zvyšuje podíl prakticky nezaměstnatelných osob s nízkou kvalifikací. Odpůrci teorie minimální mzdy pak tvrdí, že by tito lidé mohli být zaměstnatelní, jen pokud by se minimální mzda nebyla stanovena vůbec nebo by byla stanovena podstatně nižší než je tomu nyní. Pro zachování jejich životní úrovně a motivace pracovat by rozdíl do nějaké společensky přijatelné částky (která by mohla odpovídat aktuální výši minimální mzdy) by doplácel stát, což by státní rozpočet zatěžovalo méně, než když tito lidé nepracují vůbec a pobírají sociální dávky.