Peníze z kapitálového trhu – kdy si pro ně dojít?

Kapitálový trh – místa (spíš virtuální, než nějaké konkrétní), kde se točí velké peníze. Jak název napovídá, dochází tu ke směně kapitálu prostřednictvím cenných papírů a jejich derivátů. Na jedné straně jsou ti, kteří mají volné finanční prostředky a chtějí je zhodnotit výhodnou investicí. Ti kupují prostřednictvím burzy cenné papíry těch, kdo tu hledají další finanční prostředky pro rozvoj svého podnikání. Ano – i kapitálový trh je zdrojem peněz pro financování podnikání. Může být pro firmu skutečně povzbuzující injekcí – nebo také, v případě nepovedeného vstupu, hrobem.

Pokud má firma růst, potřebuje také další kapitál na financování tohoto růstu. Růst podnikání není zadarmo – generuje další, vyšší náklady. Větší odbyt vyžaduje i větší výrobu, více lidí na její zajištění, více lidí na jejich vedení, větší prostory, nové technologie... Standardním řešením bývá bankovní úvěr, ten má však své „mouchy“ – je na omezenou dobu a platí se z něj úroky. Od určité velikosti už má pro firmu smysl začít přemýšlet i o tom, zda by nebylo vhodnější poohlédnout se po dalším kapitálu na kapitálovém trhu. Emise akcií si za posledních 150 let, kdy se rozvíjel světový kapitálový trh, vybudovala své pevné místo mezi zdroji financí pro podnikání, stejně jako ho mají bankovní úvěry. Všechny firmy, které jsou dnes na špici, financovaly v určitém období svůj rozvoj emisí akcií. Protože rozvoj firmy se pouze úvěrem financovat nedá.

Výhody a úskalí akciových emisí

Při vydání emise akcií má firma možnost dostat peníze za podmínek, o jakém se jí v případě bankovního úvěru ani nesnilo – v hotovosti, na dobu neurčitou, bez jakýchkoli úroků. Investoři nemohou chtít najednou své vložené peníze zpět, v případě, že se firmě nedaří a nevypadá to s ní růžově. Maximálně poklesne cena akcií. Emise akcií je vhodná pro nové rozvojové projekty, pro akvizice v zahraničí či pro případný exit akcionářů, kteří už dále být akcionáři nechtějí. Otevírá firmám cestu k penězům, na které by si jinak nikdy nesáhly.

Jako vždy je však něco za něco. Firma se vstupem na burzu octne v „záři reflektorů“ – přichází o své soukromí. Vstupem na kapitálový trh se stává veřejně obchodovatelnou – a to také znamená, že musí hrát s odkrytými kartami. Management společnosti už není tak docela suverénním pánem na svém hradě - veřejně obchodovaná firma musí skládat účty svým akcionářům. Je třeba počítat s tím, že finanční analytici se budou zajímat o každodenní chod firmy, a také, že podle pravidel burzy budete muset informovat burzu o čemkoliv, co by mohlo ovlivnit pozici firmy na burze nebo cenu akcií. A tím může být prakticky cokoli – od rezignace předsedy představenstva společnosti až po spor s některým z klíčových dodavatelů. Na základě těchto informací se pak může různě houpat cena akcií. Trh se navíc nechová vždy racionálně, takže i v době, kdy je firma úspěšná a zisková, může cena jejích akcií klesat a naopak, cena akcií může růst, přestože k tomu není žádný rozumný důvod.

Trh očekává ze strany emitenta akcií pravidelné reportování obchodních výsledků firmy a také maximální transparentnost ohledně obchodní strategie. Jedině tak firma získá důvěru potenciálních investorů. Bez této důvěry nikdo její akcie kupovat nebude.

Se vstupem na burzu navíc otevírá firma své brány i pro investory, o které nestojí – třeba pro své přímé konkurenty, kteří si pak mohou brousit zuby na to, že prostřednictvím zisku dostatečně velkého balíku akcií firmu převezmou, ať se to jejímu původnímu vedení líbí nebo ne. Firma nemůže nijak ovlivnit, kdo koupí nebo nekoupí její akcie. Před rizikem nepřátelského převzetí se však může chránit – jednoduše neuvolní k emisi takové množství akcií, které by umožnilo získat jinému subjektu majoritu.

Není to pro každého?

Malá firma o deseti zaměstnancích a obratu v řádu statisíců či jednotek milionů určitě není typickým kandidátem pro vstup na burzu – alespoň pro její regulovanou část. Pro vstup na burzu musí firma nejprve dostatečně vyrůst. Hranice tržeb, od kdy má smysl začít uvažovat o vstupu na burzu, začíná někde na půl miliardě korun. Měla by mít transparentní majetkovou i manažerskou strukturu - konglomerát různých „sroček“, z nichž některá mají kvůli optimalizaci daní sídlo v daňových rájích, není dobrým kandidátem. Musí mít účetnictví vedené podle mezinárodních standardů IFRS. Hodnota její tržní kapitalizace musí dosáhnout minimálně jednoho milionu EUR. Musí mít za sebou alespoň tříletou historii.

Zdálo by se, že pro malé a střední firmy jsou brány kapitálového trhu bez milosti uzavřeny. Ne tak docela. Alespoň ne na pražské burze. Ta otevřela v polovině roku 2012 přístup k penězům z kapitálového trhu i pro tyto podstatně menší hráče v podobě trhu Start. Jde o neregulovaný trh – není tedy regulován legislativou EU, ale pouze burzou a jeho pravidla jsou nastavena tak, aby umožňovala jednoduchý a cenově dostupný přístup k penězům z kapitálového trhu pro emitenty z řad malých a středních firem a zároveň zajišťovala dostatečnou likviditu, která je důležitá pro investory. Není u omezující požadavek na minimální dobu existence firmy na trhu, na minimální hodnotu její tržní kapitalizace, ani na tzv. free float (tržní kapitalizaci akcií společnosti volně obchodovatelných na trhu, tj. akcií, které nejsou vlastněny strategickým vlastníkem), který u společností kótovaných na regulovaném trhu musí být minimálně 25 %.

Vstup na tento trh je otevřen začínajícím inovativním dynamickým společnostem, které hledají kapitál pro další růst i zavedeným společnostem, které potřebují peníze pro svůj další rozvoj. Je také určen pro společnosti, které sice ještě ke vstupu na „klasickou“ burzu nedorostly, ale dostaly se do fáze, kdy vlastník stojí před rozhodnutím, zda kvůli přísunu dalšího kapitálu nechá do firmy vstoupit dalšího strategického partnera nebo private equity fond – nebo vstoupí s firmou na burzu. Hodí se také pro firmy, které si chtějí před vstupem na prestižnější regulovaný trh fungování veřejného kapitálového trhu nejprve vyzkoušet na trhu s menšími nároky.

Jak na burzu

Firma, která chce vstoupit na burzu, si vybere tzv. manažera emise, který zajišťuje přípravu a koordinaci emise včetně souvisejících marketingových aktivit. Manažerem emise bývá obvykle silná investiční banka. Aby mohly být emitované akcie nabídnuty veřejnosti, je potřeba připravit tzv. prospekt cenného papíru – ten je právním popisem emise a představením firmy potenciálním investorům. Prospekt pak manažer emise představí odborné veřejnosti a otestuje zájem trhu o chystanou emisi. Následuje tzv. „bookbuilding“, kdy investoři zasílají nákupní příkazy, ze kterých manažer emise po zpracování určí emisní kurz a objem emise. Na základě veřejné nabídky proběhne upsání a to tzv. zápisem do listiny upisovatelů. Posledním z kroků je přijetí cenného papíru na trh, o němž rozhoduje burza. Od rozhodnutí vstoupit na burzu po uvedení cenného papíru na trh může uplynout i několik měsíců – obvykle se tato doba pohybuje kolem půl roku. Náklady na primární emisi akcií včetně jejich uvedení na trh dosahují několik procent z objemu emise – hlavní část „spolkne“ odměna pro manažera emise, velkou část představují také náklady na právní poradce.

V případě vstupu na neregulovaný trh Start kontaktuje zájemce o vstup na burzu některého z takzvaných garantů emise – ten posoudí připravenost firmy pro vstup na kapitálový trh. Pokud s ním firma podepíše smlouvu, stává se garant průvodcem a poradcem budoucího emitenta v procesu vstupu na burzu a zároveň se zaručuje na burze za schopnost svého klienta dostát všem závazkům plynoucím ze statutu veřejně obchodované společnosti. Ve spolupráci s firmou garant připraví prospekt emise (nebo jen zjednodušený informační dokument) a podá Burze cenných papírů žádost o přijetí emise na trh Start. Díky maximálně zjednodušeným podmínkám oproti regulovanému trhu je příprava emise a samotný vstup na trh Start mnohem méně časově náročný, v porovnání se vstupem na regulovaný trh – například od podání žádosti burze o přijetí emise po její schválení uplyne jen deset dnů.